Konečně na vodě!!!
Vždycky jsem záviděla těm, kteří si přes léto alespoň na pár dnů obléknou tradiční pruhované tričko, nasadí slamák a plácnou pádlem do vody. Ač jsem celkem dobrodružný typ, voda se mi pořád tak nějak vyhýbala. Až letos…..!!!
S Martinem jsem už jednou byla na 4 dny v Tatrách a přežila jsem je (o tom jsem Vám již psala v předchozím článku). Tentokrát přišel s nabídkou sjezdu Vltavy a protože obvykle jezdí hodně čáslavských judistů a jejich přátel, říkala jsem si, že se na mě konečně usmálo štěstí. Záměr byl jasný – prožít 4 dny na vodě, pokochat se Českým Krumlovem, stanovat v kempu a mít dobrou náladu. Tento článek možná bude malým návodem pro těšící se začátečníky jako jsem byla já, co mít s sebou, čemu se vyvarovat a jaké to na vodě vůbec je.
Lodě jsme měli zamluvené v půjčovně Ingetour ve Vyšším Brodě. Funguje to tak, že autem přijedete na velké parkoviště, vyzvednete si zamluvené lodě, pádla (délka po bradu), vesty a voděodolné barely. A právě do těchto barelů se Vám musí vejít vše, co budete potřebovat, takže jeden vážně nestačí. Vyřešit se to také dá voděodolnými vaky, ale to je již na každém, co je pro něj lepší. Já jsem byla na lodi s mojí Aničkou a měli jsme dva barely a dva větší vaky, do kterých se nám musel vejít stan, spacáky, samonafukovací karimatky, oblečení a jídlo. Zní to děsně, ale po trošce přemáhání jsme to tam prostě našlapali : ) Také je důležité vzít si s sebou nějakou gumu ´´pavouka´´ nebo lano, na připevnění barelů i vaků k lodi, aby v případě cvaknutí se, neuplavaly. Mezi hodně důležité patří také voděodolné pouzdro na mobil a nějaké ty kačky, abyste nemuseli barel stále otevírat a mohli ho mít třeba na krku pod tričkem. Auto jsme zanechali na parkovišti, protože poslední den, kdy se dojede do cíle, Ingetour dopraví řidiče zpět výchozí místo. Takže teď byla úvodní organizace za námi, nasedli jsme do lodí a vydali se po proudu s očekáváním neznámého.
Nejprve jsme se s Aničkou museli trošku poprat s pádlováním, každá jsme měla svou teorii, ale nějak nám loď jela mimo, než jsme obě chtěli. Nicméně jsme se s tím poprali a vyrazili jsme v závěsu za ostatními. Když jsme konečně chytili správný rytmus, čekal nás první jez. Okamžitě jsme pochopili, že nejlepší je jet prostředkem a v našem případě raději nic nedělat. Zřejmě díky štěstí začátečníků jsme ho zvládli a v suchém jsme mohli pokračovat dále. Jenže netrvalo dlouho a všichni začali zajíždět ke břehu do kempu U tří veverek. Vůbec jsme netušili, že mají svá oblíbená místa a tohle že je spojené s veverčími bobky. Abych to vysvětlila, v žádném případě nešlo o cosi smradlavého, ale o rozinky zalité rumem (ačkoliv mě rum prostě smrdí). Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se všichni přepnuli do dovolenkového bezstarostného módu, holkám začaly pusy klafat a kluci nešetřili uštěpačnými poznámkami. A s úsměvem na rtu jsme se vydali na další kus cesty, tentokrát zakončenou kempem, kde jsme strávili svou první noc.
Kemp Branná
Musím říct, že kemp Branná na mě udělal velmi příjemný dojem a ne náhodou získali ocenění Kemp roku 2019. Pravdou je, že cenově je samozřejmě trošku výš než jiná podobná místa, nicméně místo je upravené, hezky zelené, s čistými sociálkami a dobrým občerstvením. Noční klid pouze příjemně rušili trempíci s kytarami, ale s tím se prostě musí počítat.
Po ranním vyplutí následovala dlouhá a poklidná cesta, při které jsme si několikrát srazili lodě, kluci vytáhli kytary a náš lehce falešný zpět narušil tichou a krásnou přírodu. Sama za sebe musím říct, že pohled z lodě je zcela vyjímečný, najednou vidíte okolí z úplně jiné perspektivy než ze břehu a navíc kolem Vltavy je spousta míst, kam se prostě po souši nedostanete. Klídek nám narušil až jez u Pečkovského mlýnu, ale to byl jen lehký odvárek proti tomu, co následovalo. Navíc se nám začalo kazit počasí, lehké pokapávání vystřídal vydatný déšť a za zatáčkou se objevil jez Papouščí skála. No řeknu Vám, takovou bezradnost jsem dlouho nezažila. Na vodě jsem byla poprvé, takže vše pro mě bylo nové, ale když vidíte, že z deseti lodí se nepřevrátí maximálně jedna, tak Vám fakt dobře není. Protože byla zima a výhled sluníčka v nedohlednu, rozhodli jsme se s Aničkou k trochu nesportovnímu chování a řekli jsme, že než se cvaknout, tak že loď raději po břehu přeneseme. Lehká fakt nebyla, navíc s nákladem, ale dva cizí chlapáci se nám nabídli a loď za nás přenesli. Chlapi, dodatečně ještě jednou děkujeme!! No a my jsme běželi pomáhat všem ostatním lovit z vody děti, barely, pádla, boty a poté vylévat lodě. Tenhle jez byl fakt ošklivej a je to má jediná negativní vzpomínka. Patrně to už někomu došlo a údajně ještě v červnu byl vydán zákaz splutí a jez označen za nebezpečný! Následující jez Nové Spolí už byla brnkačka 🙂
Český Krumlov pohledem z lodě
Počasí se nám stále nechtělo umoudřit, ale nijak nám to na náladě nevzalo. Když se prostě přepnete do jiného módu a máte kolem sebe kamarády, jde to celkem snadno. Navíc jsme měli před sebou příjezd do Krumlova a na to jsme se s Aničkou obzvlášť těšili. Český Krumlov máme prolezlý po souši, taky jsme se rádi dívali na vodáky, jak sjíždí jezy a tleskali jim, když to zvládli. A když ne……ano, pravda, pobavilo nás to… Ale boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě. Takže první jez na začátku Českého Krumlova U Liry, se na nás vyřádil. Už už jsme si mysleli, že ho v suchu přejedeme, ale poslední vlnka nás rozhodila a už jsme plavali. Záměrně píšu plavali, protože to je snad jediný jez, za kterým se v případě nouze nepostavíte. Jaká je tam hloubka netuším, ale na dno jsme prostě nedosáhli. Takže v dešti, zmrzlý, ale s úsměvem jsme na břehu vylili vodu z lodi a abychom se trochu zahřáli, přivítali jsme nabídku prvního občerstvení, které za jezem bylo. Teplý svařáček byl fajn 🙂 Další dva jezy byly vyloženě z centra Krumlova, ale bohužel, nebo bohudík, nikdo netleskal a ani se neposmíval. Bohužel rok 2020 je poznamenaný covidem a protože jsme byli na začátku června, turisté se prakticky nikde nevyskytovali. V jiných letech údajně vodáci stojí fronty na jezy, ale my jsme vždy jeli na první dobrou.
Jak asi víte, Český Krumlov je pod správou Unesco a jeho uličky, domy a všechna zákoutí jsou prostě krásná. Pohled z vody je ale jiný, pro mě více intenzivnější. Vlastně jsem až záviděla těm lidem, kteří končí svou zahrádku molem nebo schůdky nad řekou.
K druhému přespání jsme využili kemp kousek za městem s příznačným názvem Krumlov. Žádná velká paráda to nebyla, nabídka odpovídala ceně, ale aspoň koupelny by mohly být o trošku lepší. Pokud by snad tento článek četli provozovatelé kempu, prosím alespoň o věšáčky u sprch!
A protože jsme už měli tu čest vidět Český Krumlov z vody, nemohli jsme si odpustit nevidět město ze souše. Podvečerní procházka prakticky prázdným městem měla své kouzlo, i na hradě jsme byli sami. Vlastně jsme měli štěstí, že jsme potkali alespoň jednu dvojici, kterou jsme požádali o fotečku. A nakonec jsme krásný večer zakončili v jedné malé zastrčené hospůdce, kterou nám Martin zamluvil. Pan majitel byl patrně folkový fanoušek a při našem hudebním projevu se asi musel hodně ovládat. Večer to byl ale krásný a my jsme následně padli únavou do našich mokrých stanů a vlhkých spacáků.
Po ranním probuzení, rychlé snídani a sbalení ´´domečku´´ jsme se opět vydali na další cestu a následující zastávkou bylo vážně krásné zákoutí s občerstvením U Milana. Ačkoliv nám pršelo, promrzlý jsme byli asi doposud nejvíce, tak na toto místo mám moc hezké vzpomínky. Malý dřevěný srub s velkými steaky nebo grilovaným hermelínem byl zasazený do zcela opuštěného, zeleného místa. Pokud někdy také pojedete Vltavu, určitě si nenechte toto místo ujít.
U Zlaté Koruny to nemusí končit
Dalším jezem v pořadí byla Zlatá Koruna. Jak už jsem psala, já vůbec nemám právo vyjadřovat se k tomu, jak se jezy sjíždí. Čeho jsem si ale všimla bylo to, jakým stylem se kdo snaží ten kousek prudké vody sjet. Mezi námi byli tací, kteří se žádného jezu nebáli a vlastně je strašně překvapilo, když se náhodou cvakli. Pak tam byli ti, které jsem fakt obdivovala, protože s jazykem venku (div si ho nepřekousli), očima až někde metr před lodí a s touhou to prostě vybalancovat se vrhali na každý jez. A když pak, jako už po několikáté, jsme je pomáhali vytahovat z vody, neztratili nic ze svého nadšení. A třetí skupinkou byli ti odevzdaní, kteří už dopředu s naprostou jistotou věděli, že se opět podívají kaprům do očí a náležitě to poté okomentovali. No prostě sranda byla se všemi…. 🙂
Slyšela jsem, že v kempu Zlatá Koruna většina výprav končí. My jsme se tam zastavili pouze na malé občerstvení, trochu jsme se sportovně trumfovali a pak jsme nasedli do lodí a odjeli na naše poslední tábořiště Dívčí kámen.
Naše poslední zastávka sice byla velmi skromně vybavená, ale měla své kouzlo. Kadibudky byly se suchým záchodem, voda pouze studená, sprchu jsem vlastně ani nenašla. Přesto se mi tam líbilo, asi proto, že okolí bylo bez civilizace a krásně zelené. A právě tady jsme měli i pravý táborák, vaření v kotlíku, zpěv, dokonce i taneček a skvělou náladu. Dovolím si jen takovou malou vsuvku – až také někam pojedete a nebudete mít prostor na to vzít si s sebou židličky, pořiďte si nafukovací vak. My jsme měli celkem tři a jakmile se někdo zvedl a pro něco si došel, už se neposadil. Vlastně je to taková pohodlná ´´blbost´´ o kterou byla pranice.
Ne nadarmo se toto tábořiště jmenuje Dívčí kámen. Kousek od něj se na kopci tyčí středověká romantická zřícenina se stejným názvem, kterou jsme v podvečerních hodinách také navštívili. Vstup je obvykle placený…. ale místo je to krásné a stojí za návštěvu 🙂 Kousek pod zříceninou je dům, ze kterého temno, neznámo, magično úplně stříká. Pokud někdo z Vás ví, co je to za dům, budu ráda za informaci.
Po poslední, takřka probdělé noci, jsme se vydali na poslední úsek cesty. Jedinou překážkou v naší poslední části cesty byl Zátkům mlýn, který je prakticky nesjízdný. Takže jsme si namasírovali svaly a všechny lodě přenesli.
Uteklo to, tak strašně rychle to uteklo. Když jsme přijížděli k jednomu s posledních mostů a byla jsem upozorněná, že hned za ním končíme, měla jsme chuť obrátit loď a klidně pádlovat proti proudu. Tak strašně se mi nechtělo vystoupit z lodě a naběhnout zase do běžného denního života. Ale všechno jednou končí a já vlastně můžu být vděčná, že jsem poznala dosud nepoznané. Měli jsme za sebou cca 70km na vodě, 3 dny pod stanem, dvě sprchy, hodiny deště, hodiny smíchu a uvolnění. Takže děkuji lidi a jestli mě příště zase vezmete s sebou, budu strašně ráda!! A Anička taky 🙂
Děkuji Martinovi, Lucce, Janě, Michalovi, Verče, Honzovi I. i II., Dominikovi, Ctiborovi, Báře, Františkovi, Jarmile, a všem, všem, všem…..
♥ Renáta
