Jak jsem přežila Vysoké Tatry

Moje cesta do Vysokých Tater byla taková malá náhoda, ale jsem si už nyní jistá, že na ně nikdy nezapomenu. Vše začalo tím, že jednou takhle přišla Lucka Horáková na obchod, že si potřebuje koupit dobrý spacák pro sebe a pro svého manžela. Prý vyráží s místním trenérem juda Martinem Horským do Tater na prodloužený víkend. Spacák jsme vybrali a tím pro mě téma Tatry asi na dva dny skončilo. Jenže pak se objevil právě Martin a nabídl mi, jestli bych tam nechtěla jet také, že mají ještě volná místa a v pohodě se i s mou dcerou Aničkou vejdeme. Nabídka zněla tak, že se pojede na noc a do rána se vyspíme někde pod širákem. Na další dny prý bude zamluvený penzion, jíst se bude v restauraci, výlety budou samozřejmě horské, ale nijak náročné a dokonce nás prý i vezme do thermálů. Znělo to parádně, souhlasila jsem a ráda se sbalila na cestu.

Řidiče nám dělal Honza Zachariáš, kterého jsem původně nijak zvlášť neznala, ale teď zpětně děkuji, že tam taky byl a odpouštím mu i na mě trochu rychlejší styl jízdy 🙂 Na cestu jsme vyrazili asi v devět večer, vše se zdálo být tak jak má a já se těšila na první ´´vycházku´´. Kolem třetí hodiny ranní mě trošku zarazilo, že kluci zpomalili auto a hledali v lese odlehlou pěšinu, kde bychom se mohli vyspat. Se spaním pod širákem jsem sice počítala, že to ale bude v lese, ve mě trochu nahánělo strach. Nakonec ale našli v Zuberci doslova parádní dřevěný amfiteátr, který měl po stranách i stříšku a tak jsme zbývající asi 4 hodinky dospali právě tam. V podstatě nás vzbudili místní dělníci a paní prodavačka vstupenek do blízké jeskyně. Dali jsme si rychlou snídani, naházeli věci do auta a na první den pro nás Martin naplánoval okruh Slovenským rájem. Fyzičku mám vcelku dobrou, ale to co následovalo, jsem trochu podcenila. Prní výšlap byl z parkoviště Podlesok na Suchá belá. Dle mapy na to má běžný turista zhruba dvě hodiny, jde se korytem řeky, nepřístupné úseky se vylézají po žebříkách, cesta je plná kamenů. V podstatě ani nevím, co bylo okolo, stačila jsem se jen dívat pod nohy, protože jsem nahoře stála za 45 minut a byla jsem ráda, že jsem nevyvrkla kotník. Ufuněná jsem vznesla dotaz, co to jako má být. Prý si hoši potřebovali vyplavit endorfiny…. Následujících 12km už ale proběhlo v běžném rychlejším turistickém tempu 🙂

 

Jinak Slovenský ráj je moc hezký, není vhodný akorát pro lidi, kteří mají problémy s koleny. Je to stále nahoru a dolů a navíc je v této lokalitě množství žebříků, které se prostě nedají obejít. Stejně tak bych asi tento terén nedoporučila malým dětem, jako matka bych o ně měla právě na žebříkách velký strach. Celý ráj je doslova protkán turistickými cestami a měla jsem pocit, že ani nemůžete narazit na špatnou a nehezkou stezku. Občas jen jsou některé cesty jednosměrné a to z důvodu žebříků, aby si lidé navzájem nekřížili cestu. Sama za sebe doporučuji pravidla respektovat, i když už teď vím, že ne každý sdílí můj názor. Mezi moc hezké a zároveň strategické místo pro Vaše toulání je chata Kláštorisko s památníky obětí Slovenského ráje. Ač je to smutné místo, má neobyčejné kouzlo a krásný výhled.

Cestou zpět vznesl Martin dotaz, který zásadně ovlivnil naše další dny. Prý má zamluvené dva penziony, tak kterému chceme dát přednost. Pak se na chviličku odmlčel a zeptal se nás dál, jak se nám vlastně líbilo v Zuberci v amfiteátru a jestli celý pobyt nepojmeme trochu sparťansky a dobrodružně. Představte si tu situaci, kdy máte odporovat někomu, který se tváří jako malý kluk v hračkárně a ostatní mlčí. Tak jsem mlčela taky a zkoušela si vzpomenout, před kolika lety jsem naposledy spala pod širákem. Pak tedy proběhla krátká debata, ale výsledek byl jasný, na postel a teplou vodu můžeme zapomenout! Abych ale nebyla nespravedlivá, nakonec i mě se tam zalíbilo, protože takovéto spaní pod širákem se ve své kategorii mohlo přirovnat k hotelu se zhruba čtyřmi hvězdami. Podlaha byla rovná, nad námi stříška, kterou pršelo jen v jednom místě, výhled úžasný a dokonce jsme využili i venkovní smaltované umyvadlo s vodou, které bylo od nás jen 150m!!

Na další den byl v plánu přechod Plačlivé a Ostrý Roháč. Už z vyprávění jsem věděla, že přes vrcholky vede cesta necesta, občas je jištěná řetězy a navíc jsem se bohužel před odjezdem podívala i na nějaké fotky z Googlu. Ona fotografie, jak zasahuje horská služba není úplně povzbudivá, ale řekla jsem si, že když to dali jiní, dám to taky. Bohužel z parkoviště k výchozí Ťatliakově chatě vede dlouhá a nudná asfaltová cesta. Martin byl ale prozíravý a vezl pro každého z nás velkou koloběžku. Samotný výstup na Plačlivé byl náročný, šlo se úzkou cestičkou a moc nám pomohly trekové hole. Rozhodně je chůze s nimi pohodlnější a ulevuje kolenům.

Když jsme se vyškrábali na vrcholek, následoval přechod štítu, kde jsou cesty jen občas. Turistické značky jsou namalovány na kamenech, aby člověk neztratil směr, ale když máte jít po vršku, v podstatě nemůžete zabloudit. Měli jsme ale krásný zážitek, kdy jsem přelézali zrovna jeden náročnější úsek a pod námi, asi 50 m, se páslo stádo kamzíků : ) Bohužel jsme také v protisměru potkali jednu holčinu, která seděla obkročmo na štítu, držela se řetězu a bála se dále pokračovat. Sama za sebe bych řekla, že tato trasa je jak náročná, tak i krásná. Neměli byste mít závratě a fyzička je také nutností. Pak samotné seběhnutí bylo lehké a následoval zlatý hřeb dne. Na koloběžkách sjet celých 8 km, bez jediného prošlápnutí – paráda!!

Cestou zpět na naše noční místo jsme usoudili, že by bylo docela dobré se také umýt. Navíc se Martin s Aničkou vsadili, jestli vlezou do jedné řeky, která měla tak 8 °C. Mytí v řece se mi hodně nelíbilo, studená voda není můj kamarád a poprvé jsem opravdu vzdorovala. Nebylo mi to ale nic platné, smrděla bych jako jediná! Navíc jsem se pak v autě zeptala, jestli už jedeme ´´domů´´ a od té doby máme v Zuberci chatu. Kdyby někdo z Vás chtěl přijet na návštěvu, jste vítáni a Váš příjezd nemusíte ani hlásit dopředu.

Sobota byla odpočinková, zajeli jsme se vykoupat do Tatralandie a tam jsem si teprve teplou vodu užila. A nejen to. Z kluků se stali malý rošťáci a my holky jsme jim na tobogánech značně sekundovaly. Sjeli jsme všechno co se dalo a užívali si jako malé děti. Den se zdál být naprosto super, ale jen po další nápad MartinaNa neděli vymyslel výstup na Kriváň…

Než Vám ale napíšu kouzlo tohoto výstupu, musím uvést, že jsme vzhledem k výchozímu místu museli najít nové ´´ubytování´´. Nakonec vyhrála širší stěrková cesta nad jedním z parkovišť, kde Honza musel zaparkovat auto tak, aby nás případně jiné nepřejelo. Deset metrů od nás byl hrob s obětí Kriváně, já se bála případných medvědů, Tomáše přepadly střevní problémy a Anička už toho měla jednoduše dost. No a Martina napadlo, co kdybychom na vrcholku stáli s východem slunce. Jen pro představu, Kriváň má 2494 mnm, cesta má 6 km a není na ní ani jeden metr po rovině. Můj vzdor proběhl tak, že jsem sesumírovala všechny ústupky, které jsem prozatím podstoupila. Výsledkem ale bylo, že se kluci děsně bavili a byla jsem označena za srandistu, za což se ale vážně nepovažuju.

Budíček byl naplánovaný na 1:30 hod. Každý jsme si vzal čelovku, batoh, hole a hurá na vrcholek. V tuto ranní hodinu není v podstatě co popisovat, všude je tma, jen pod nohama máte osvícené kolečko od baterky, aby bylo vědět, kam šlapete. A pak už jen každý bojuje sám se sebou… Já jsem se sebou bojovala tentokrát opravdu dost a byla jsem ráda, že nic nevidím a nikdo nevidí mě. Šli jsme v pořadí Martin, Lucka, já a zezadu mě jistil Honza. V sedle pod Kriváňom jsem už toho měla opravdu docela dost a řekla jsem Martinovi, že těch posledních 100 výškových metrů prostě nejdu. Bála jsem se, že bych už pak nemusela dát cestu dolů. Jenže Martin mě nijak nepřemlouval, ale řekl, že se tedy vrátí se mnou dolů a na vrcholek půjde jen Lucka s Honzou. A to bylo jak červený hadr na býka… Přece mu nepokazím výstup, když se na něj tak těšil! Zatla jsem zuby a lezla metr po metru nahoru. Opět si nepředstavujte cestu, nahoře je už jen skála a trasu si vybírá každý sám. Jednou, když už jsem se ani raději nedívala před sebe a přitahovala se pomocí jedné miniaturní štěrbiny, jsem narazila hlavou do vyčnívajícího kamene. Jak já byla ráda, že za mnou stojí Honza!! Má psychika byla na bodu mrazu a ani samotné dobytí vrcholku mi náladu nezvedlo.

Cestou zpátky jsme v půl sedmé potkali první lidi, kteří si bláhově mysleli, že pro ten den budou na vrcholku jako první. To ani omylem, my měli totiž Martina a jeho báječný nápad na noční výstup.

Velmi nerada bych Vás uvedla v omyl, že se mi v Tatrách nelíbilo. Právě naopak. Ač to pro mě bylo fyzicky, a poslední den i psychicky náročné, absolutně nelituju, že jsem pozvání přijala. Na pár dní jsem se vzdálila ze svých běžných zvyklostí a nároků na život a přijala podmínky, které právě byly. Takže jestli i Vás někdo osloví s nabídkou neznáma, zkuste to, třeba nebudete litovat jako já 🙂

Děkuji Martinovi, Honzovi, Tomášovi, Lucce a Aničce za nezapomenutelné 4 dny.

Renáta Daňková

Autor: Renáta Daňková

Ahoj, jsem úplně normální ženská, která ráda ve svém volnu cestuje. Více než 20 let mám kamenný obchod v Čáslavi a k němu přibyl sportovní e-shop www.sport-d.cz. S mojí rodinou se snažíme žít aktivnějším životem a tak rádi vyrážíme na různá nová místa a tím pádem i dovolené si děláme akčnější. A protože si vždy dopředu sháním různé informace o lokalitě, kterou chceme navštívit, ráda se s Vámi o ně podělím…

2x komentováno u “Jak jsem přežila Vysoké Tatry


  • od Helena - Odpověď

    Krasny….hory mi letos chybi. Tve vypraveni me potesilo. Helena Švábová

    • od Renáta Daňková (admin) - Odpověď

      Ahoj Heleno,
      a mě obráceně těší, že se Ti vyprávění líbilo 🙂 Pokud jsi se letos na hory nedostala, určitě jsi měla spoustu jiných zážitků a kopečky přijdou na řadu třeba příští rok. Klidně mi pošli inspiraci, budu ráda.
      Hezký den
      Renáta

Komentujte. Vaše názory mne zajímají.